Projekt 100 LET REPUBLIKY - 2. aktivita: slohová práce

Zajímavý příběh, příhodu, okamžik, který zažil, o kterém slyšel, který se vypráví 
ve vaší rodině, který se týká rodiny, obce, kterékoli události z našich dějin, čehokoli 
z let 1918 - 2018 (v přiloženém souboru pdf jsou zaznamenána vyprávění pedagogů)

Vyber si jednu variantu ze dvou (podobných) možností:

Slohová práce bude ohodnocena známkou /obvyklá kritéria slohu – kvalita vyjadřování, pravopisu, bohatost obsahu/.

Posílejte svým vyučujícím, pokud možno, v elektronické podobě a zároveň přineste i vytištěné.

 Termín odevzdání: 6. – 9. ročník do 30. dubna

                                       5. ročník do 10. května

Příklady:

1/ Vyprávěj, jak tě potkaly dějiny?

     Moje babička se narodila v roce 1912. V rodině bylo šest sourozenců. Já, její vnučka, jsem osobně poznala dvě její sestry, mé pratety Annu a Máňu; Máňa byla milovaná teta, za kterou se jezdilo do jihočeské vesničky, kde žila a kam dodnes jezdíme za příbuznými z její rodiny.

Tři babiččiny bratry jsem nikdy neviděla osobně, dva starší znám z jejich svatebních fotografií, mladšího Standu jen z babiččina vyprávění.

   
    Jeho osud byl krutý. Babiččina maminka očekávala toto své poslední dítě, když končila 1. světová válka,
a mé babičce bylo šest let. Náš národ se radoval z nově nabyté samostatnosti, ale utrpení, které přinesla válka, ještě nebylo u konce. Celý svět obcházela smrtící epidemie tzv. španělské chřipky, na kterou rychle umíraly statisíce. Těhotná maminka mé babičky se chřipkou nakazila. Měla štěstí, přežila ji. Ale chlapec, který se jí narodil, byl postižený; narodilo se dítě – mrzáček, který trávil své dny ležící, neschopen se o sebe postarat, mentálně postižený chudáček, který, ač ho všichni litovali a starali se o něj, se stal velkou zátěží pro rodinu, zejména pro rodinu nejstaršího bratra, která mu posloužila až do smrti. A milosrdná smrt nepřišla rychle, ležící Standa se dožil téměř čtyřiceti let.

  
   Moje babička jako mladá dvacetiletá dívka odešla z chudého venkovského hospodářství své rodiny do Prahy a našla si službu v cizí městské rodině. Stala se služebnou, která v bohaté domácnosti prala, uklízela a dělala pomocné práce v kuchyni a z nevelké mzdy si šetřila peníze, aby se mohla vdát a měla nějaké prostředky na založení domácnosti. Vystřídala službu ve třech rodinách a záleželo na milostpaní, jak se v které rodině měla. Jedna paní domácnosti byla lakomá a služce nedopřála stejné jídlo, které měli členové rodiny; když např. poslala babičku do krámu pro rohlíky k snídani, měla koupit pro každého dva rohlíky, ale pro sebe jen jeden. Babička vzpomínala, že mívala hlad. To bylo v 30. letech před 2. světovou válkou. Babička se seznámila s mladým kuchařem, který se v Praze učil svému řemeslu v nóbl hotelu Wilson a randila s ním ve chvílích volna po Praze. Můj budoucí dědeček byl velký fešák, na fotografiích se velmi podobá slavnému filmovému herci Hugo Haasovi. Brali se před začátkem 2. světové války a narodily se jim rychle po sobě dvě děti, mezi nimi má maminka.

   
    V květnových dnech roku 1945, když Pražané bojovali za pražského povstání s Němci, utíkajícími na konci války přes Prahu na západ, vzal i můj dědeček zbraň do ruky. Nechal doma babičku s dětmi, zmizel a babička si zoufala, kde je a co se s ním stalo. Šel bránit rozhlas a kdesi, snad v Nuslích, byl postřelen přímo doprostřed prsou a vážně zraněn. Po náletu na Pankrác ho babička, čekající třetí dítě, tři dny hledala a našla ho v nemocnici. Ze zranění se vylízal a já jako malá holčička v jeho náruči jsem si zvědavě prohlížela na jeho hrudi divný velký hladký důlek - viditelnou jizvu.
   
   
    9. května ráno přijížděly na Spořilov, kde bydleli, tanky se sovětskými vojáky. Jako všude v Praze byli ruští vojáci nadšeně vítáni. Babička utíkala se sousedkami, v náruči natrhané bohaté kytice šeříků, aby je jimi také obdarovala a děkovala za osvobození a radovala se z konce války.

   
    Chudá rodina si mohla dovolit jen nejskromnější byt v okrajové části Spořilova; dvě maličké místnosti, předsíň a koupelna, na dnešní poměry je neuvěřitelné, jak se do něj vešla pětičlenná rodina. Já se do onoho bytu narodila a prožila jsem zde své rané dětství, pamatuji si ho. Už dávno ho naše rodina opustila, a přesto se mi před pár lety nečekaně připomněl. Při čtení tlusté knihy - Průvodce protektorátní Prahou – která dokládá dům od domu, ulici od ulice místa, na kterých se skrývali čeští odbojáři, parašutisté a rodiny, které pomáhaly bojovat proti Němcům, jsem ke svému úžasu objevila, že právě v onom domě, v Krajánkově ul. č. p. 9, se po jistou dobu u někoho skrývali i spolupracovníci parašutistů, mezi nimi i legendární Václav Morávek, jeden ze Tří králů, hrdina z největších. A já si říkám, kdo ze sousedů mé babičky tak statečně riskoval; že by starý pan Krajíček, kterého jsem se jako holčička trošku bála, nebo snad Beznoskovi, či Pouzarovi, nebo někdo jiný?
A jakkoli je to trošku směšné, jsem na ten dům nějak hrdá a pyšná, že jsem v něm kdysi bydlela; jako by ho v mých očích posvětili.

Tvá slohová práce může, ale nemusí! být kratší, v první ukázce je vlastně takových příběhů dohromady několik. Zajímají nás nejen příběhy staré, ale i z doby pozdější, normalizační – do roku 1989.

2/ Co jsi dělala 21. srpna 1968?

    Srpnové dny roku 1968. Je mi šest let. Po prázdninách půjdu poprvé do školy a strašně se do 1. třídy těším.
Za pár dní se dočkám, ale zatím trávíme léto, jako pokaždé, na rodinné chatě se zahrádkou poblíž Prahy, na Závisti u Zbraslavi.

    Ráno slyšíme od blízké silnice, na kterou ze zahrady není vidět, nějaké divné dunění a hlasité motory. Maminka mě bere za ruku a jdeme se podívat blíž, co to je. Na místě už stojí několik dalších sousedů a všichni vážně sledují kolonu tanků, která projíždí po silnici, do jejíhož asfaltu se otiskly stopy kovových pásů, viditelné ještě několik příštích let.

    Netuším, že je 21. srpna a že jsem svědkem události, která se zapíše do našich dějin; sovětské okupace, která ukončí naděje mé pětadvacetileté maminky a miliónů dalších Čechoslováků na důstojnější život, na „socialismus s lidskou tváří“, jak se onoho svobodného roku píše v novinách a objevuje v diskusích občanů. Vidím jen, že maminka je nešťastná a všichni zaražení.

   Jediné, čemu rozumím, je poznámka mé maminky, která říká sousedce, že bůhví co bude dál a jestli vůbec ty děti půjdou v září do školy. Což je pro mě natěšeného prvňáčka šok, který vyvolá pláč a slzy.

   Maminka má jiné starosti; doma není skoro žádný chleba, žádné zásoby potravin a v tuhle dobu se už všechny ženy z celé republiky staví do front u prodejen, aby nakoupily, co se dá, protože se bojí, že by mohla být válka. Ta naštěstí nevznikla, nouze o potraviny nenastala, ale ve chvíli, jako je tato, se projevují charaktery. Maminka, která se mnou, nepřetržitě s pusou dokořán řvoucí: „Já chci do školy! Já chci do školy!“ dorazila do krámu, když už bylo ten den vše vykoupeno, a nedostala ani ten chleba, po návratu domů zjistila, že sousedka odnaproti si přivezla z nákupu vozík - žebřiňák plný bochníků, a odvážila se ji poprosit, aby nám jeden prodala. Ne, sousedka odmítla. Nu, hlady jsme nezemřeli, chleba byl naštěstí k dostání zítra, ale od té doby jsme si
o naší sousedce mysleli své (a právem, jak se později ukázalo).

   Kde byl v té chvíli tatínek? Někde v Praze. Dlouho se nevracel, maminka o něm nevěděla čtyři dny a bála se o něj. Byl mezi tisíci dalších lidí v ulicích Prahy, kteří demonstrovali své rozhořčení a obklopili tanky sovětských vojáků, zmatených, neboť jejich velitelé jim namluvili, že jedou Čechoslováky zachránit,
a vystrašených, a proto nebezpečných, a snažili se s nimi diskutovat a ptali se jich, proč nás násilně obsadili. Od pětačtyřicátého roku u nás byli Sověti považováni za přátele, teď se z osvoboditelů stali nenávidění okupanti.

   Maminka měla důvod ke strachu; v celé republice byly desítky mrtvých. Sousedka jí vyprávěla, jak její muž
z jedoucího autobusu pohrozil ruským vojákům pěstí a jak oni neváhali autobus předjet, zastavit, muže vytáhli z autobusu ven a zbili ho, takže se opravdu bál, že ho zastřelí.

   Do školy jsem 1. září 1968 vykročila, ale na to, až odejde z naší země okupantská sovětská armáda, jsme si všichni museli počkat dalších 22 let. 
                                                                        
Hana Jančová

O své vyprávění se s Vámi podělí i další učitelé naší školy:

Michaela Klimešová:

Můj dědeček měl deset sourozenců. Velká rodina bydlela na kopci nad malým jihočeským městečkem. Někteří sourozenci zemřeli již jako děti, někteří se dočkali vlastních potomků. Jedním z těch šťastných byl právě můj dědeček, jehož rodina čítala sedm dětí. Druhé nejstarší dítko byla moje maminka. Narodila se uprostřed druhé světové války. O strýcích a tetách se u nich doma moc nemluvilo. Navštěvovali se jen zřídka. Vzhledem
k náročným válečným rokům byly kontakty spíše ojedinělé, děti zaslechly rodinný příběh jen náhodně, bylo hodně práce.

Příběh o mém prastrýci jsem se i já dověděla spíše náhodou až před několika měsíci. Prý se o tom moc nemluvilo, doba byla taková. Při výročí války mojí mamce ta událost vytanula na mysl.

Jméno strýce si prý ani nepamatuje, ale nejspíš se jmenoval Josef. Každopádně příjmení je jisté – česká podoba německého města – Koblenc. Pracoval jako učedník u pekařského mistra v Dubu. Měl k dispozici jízdní kolo
a nůši, kterou každé ráno naplnil čerstvým pečivem a rozvezl zákazníkům.

Mohlo mu být tak sedmnáct a do konce války zbývalo ještě pár let, když opět ráno vyrážel s nůší na zádech.
S nůší, která byla plná voňavých houstiček. Pro ukrácení cesty zvolil trasu přes místní vlakové nádraží. Tam přibrzdil, rozhlédl se, jestli neuvidí nějaký vlak, ale žádný nejel. Na kolejích stál jeden odstavený vagón, který čekal, až se uvolní některá z lokomotiv a s dalšími vagóny bude odvezen na místo určení. Kam měl být odvezen, mladík netušil. Zaslechl ale hlasy, které zoufale volaly zamřížovaným oknem. Ano, vagón byl plný lidí. Nešťastných. Zoufalých. Hladových.

Kdosi z nich ze zamřížovaného okna uviděl a snad i ucítil čerstvé pečivo a lidé začali překotně volat jeden přes druhého, že mají hlad. Tlačili se k mřížím, natahovali ruce a snažili se upoutat mladíkovu pozornost. Josef chvilku zaváhal, ale jejich volání bylo tak zoufalé. Byl z toho celý zmatený. Pak se jeho nohy samy pohnuly směrem k vagónu. Říkal si, že pro jednu housku snad nebude tak zle. Ale kdež by stačila jedna houska. Po první putovala zamřížovaným oknem druhá, pak třetí… Až nakonec ve vagónu zmizela celá nůše. Natahující se ruce už neměly, co by si vzaly.

V tom mladík uslyšel jiné hlasy. Z budovy venkovského nádraží situaci zpozorovali němečtí dozorci, kteří měli vagón na starosti. V hrůze z toho, co by mohlo nastat, kdyby jejich nadřízení zjistili, že zanedbali své povinnosti, se vrhli za Josefem. Povalili ho na zem a začali ho bít. Bylo jich několik, on byl sám. Hlasy ve vagónu naráz ustaly. Josef dostával jednu ránu za druhou, padl na zem a myslím (nebo doufám?), že netrvalo dlouho, než ztratil vědomí dostávaje rány do hlavy precizně vyrobenými německými vojenskými botami. Byl umlácen k smrti. Rodině poslaly úřady jen úmrtní oznámení a balíček zakrváceného oblečení...

Tak skončil jeden z příběhů naší rodiny. Příběh o člověku, o kterém dnes téměř nikdo nic neví.
Mohu však o něm prohlásit, že jsem hrdá, že nesu i jeho geny. Jeho příběh slouží jako poučení budoucím generacím. Byl to člověk, který nebyl lhostejný k utrpení druhých a aniž to sám zamýšlel, udělal svět lepším
i za cenu nejvyšší oběti.                                                                              

Dana Brousková:

Jako každý jiný rok, i v roce 1968 jsem trávila své prázdniny na posledním turnusu pionýrského tábora v Cheznovicích u Rokycan. Vše probíhalo normálně, každodenní hry, koupání a užívání si kamarádů. Pak přišel 21. srpen a vše bylo jinak. Ráno po probuzení jsme slyšeli vzdálený hluk a uviděli jsme, jak po silnici, která byla asi 600 metrů vzdušnou čarou od tábora, jede jeden tank za druhým. Nikdo nic nevěděl, a tak jsme celí ustrašení čekali na informace, vedoucí nás uklidňovali a snažili se vrátit běh tábora do každodenních kolejí. Po chvíli nám pustili do amplionů zprávy z rádia, abychom všichni slyšeli. Pamatuji si, že jsem stála u svého bráchy, držela jsem ho za ruku a poslouchala projev prezidenta Svobody, který nám oznámil, že naše hranice v noci překročily spřátelené armády a vyzýval všechny ke klidu. Asi tak za hodinu se nad táborem objevil ruský vrtulník a kroužil v malé výšce nad námi a my se dívali do tváře pilota a nevěděli, co bude. Naštěstí odletěl a už se nevrátil.

Jak probíhaly poslední dny tábora, si už nevybavuji, ale vzpomínám na cestu od autobusu domů. Táta, jindy veselý a hovorný, byl tichý. Cestou tramvají jsme pozorovali ostatní cestující, kteří byli zaražení a někteří i ustrašení. Doma jsme dostali nařízeno, že nesmíme chodit na balkon ani odhrnovat záclony z oken otočených na jih, protože na protějším kopci byly zakopány tanky a hlavně děl byly namířeny do našich oken.

V paměti se dochovaly drobné střípky. Jak noviny v prvních dnech rozváželi policisté. Jak jsme se z novin dozvěděli, že se v centru Prahy střílelo, že umírali lidé a dokonce mezi obětmi byly i děti. Vybavuje se mi fotka z novin a na ní naše vlajka celá potřísněná krví a tanky s ruskými vojáky.

Další vzpomínky jsou se srpnem spojené, i když jiným způsobem. V lednu 1969 se upálil Jan Palach a na dušičky byl jeho hrob obložený svíčkami a vlajkami různých států. Každoročně jste tam mohli vidět tajné, kteří sledovali, kdo k hrobu chodí i v době, kdy byl Jan Palach už pochován na jiném místě.

Václava Valentová:

Moje babička byla dámská krejčová - vždycky nesnášela, když ji někdo nazval švadlenou, protože švadleny prý šily pouze cíchy, jak říkávala. A proto jsem si musela dávat pozor, co říkám, protože jí to opravdu velmi vadilo. Bydleli jsme společně s ní v rodinném domě a babička měla pro sebe dvě místnosti. Do jedné jsem nesměla, protože ji nazývala kuřárnou, ložnicí a „přemýšlecí místností“. Druhou měla jako pracovnu, obývák a jídelnu dohromady. A právě tady jsem se dozvídala babiččiny zážitky z jejího života. Byla spíš nemluvná, ale když se rozpovídala, stálo to za to. Vyprávěla o svých učitelích, láskách, rodině. Neměla jednoduchý život. Záhy jí zemřela maminka a ona se musela postarat o pět svých starších sourozenců - chlapců, táta se již prý znovu neoženil. Byla to pro ni tvrdá zkouška života. Velmi rychle dospěla a ráda se vdala.

Jednou jsme se dostaly při práci - zapošívávala jsem jí sukně zákaznic, protože to zrovna nebyla její oblíbená činnost - na téma, jak prožívala druhou světovou válku. Byla v té době vdaná, a když začala válka, měla roční holčičku - mou milovanou tetu Hanu. Babička říkala, že doba byla velmi zlá. Na bídu již byla sice zvyklá, protože si ji prý užila dost už za „tatíčka“ Masaryka. Ale bída prý byla ještě větší v tom smyslu, že nikdo nesměl chovat nějaká domácí zvířata a když, tak je musel povinně odevzdávat. I zboží bylo na lístky.  A kdo by to náhodou i přesto dělal načerno, mohl být udán gestapu - což znamenalo téměř jistojistou smrt. Ale babiččina rodina měla štěstí. Můj děda byl totiž cukrář a měl přístup ke všem surovinám, z kterých se vyráběly dorty a další sladké pochutiny. A moje babička přemýšlela, jak to udělat, aby nepozorovaně mohl nosit z práce jídlo a suroviny. Ve finále vymyslela a ušila dědovi speciální kabát s velikými objemnými kapsami - aby se tam hodně vešlo a nevypadlo to při chůzi. Říkala, že nejdříve musel doma děda trénovat. Aby se totiž naučil chodit s tak velkým nákladem přirozeně a nic cestou neztratil. Když to šlo, přinesl domů máslo, mouku, cukr, vejce a dokonce i mléko a smetanu. Babička prý vždy prožívala obrovskou hrůzu, modlila se, aby to bez problémů vyšlo, protože šlo opravdu o životy celé široké rodiny. Vše, co děda přinesl, ukládala do dutých nohou u postele do místnosti, ve které žili i s malou tetou Hanou.

Měli štěstí, vše klapalo vždy podle stejného plánu, až na jeden den. Někdo zazvonil a babi při pohledu k brance strnula hrůzou. Gestapo. Museli je samozřejmě pustit domů. Bylo jich asi pět a začali prohledávat celý dům, i kůlnu a též zahradu. Babi říkala, že by se v ní tenkrát „krve nedořezal“, jak obrovský strach měla. Dobře si prý uvědomovala, co by následovalo. Když měl gestapák začít prohledávat místnost, kde spali a která byla vlastně v tu chvíli nejdůležitější z celého domu - babička zde měla schované v dutých nohách vše, co děda nanosil z práce, zarazil se. Spala tam totiž moje - tenkrát maličká - teta Hana. Babi se už prý loučila se životem. Gestapák však byl k překvapení všech zřejmě charakterní, pouze se podíval, že teta spí, položil si prst na ústa, aby vybídl ostatní k tichosti. Poté prý cosi polohlasem německy zamumlal, zřejmě, že je to v pořádku, na obrtlíku se otočil, svou pravicí naznačil odchod svým kolegům a všichni kvapem z domu odešli.

Babi říkala, že dodnes neví, zda je někdo udal, či to byla jen pouhá náhoda. Nikdy se to nedozvěděla. Každopádně jsem z jejího vyprávění pochopila a hlavně i vycítila, že si dobře uvědomovala jednu velmi důležitou věc. Za to, že tu dnes se mnou může být, v klidu dělat práci, která ji nesmírně baví, vidět vyrůstat všechna svá vnoučata, pít svou oblíbenou tureckou kávu, přemýšlet u cigaretky o nových modelech šatů a v neposlední řadě žít v míru a konečně nemít hlad, vděčí své milované dceři Hance.

Alena Sochůrková:
     Moje babička se narodila v roce 1912 a neměla zrovna na růžích ustláno. Bydleli v chudičkém pohraničním kraji, kde jediným zdrojem obživy byla drůbež a dobytek, pro který se seno získávalo obděláváním neúrodných, podmáčených blatských luk.  Když jí bylo 16 let, zemřela jí matka na sněť v nohou získanou chozením naboso v rašelinných slatích. A co hůř, o půl roku později náhle zemřel i otec. Z původních šestnácti sourozenců zbylo tehdy celkem 10, čtyři sestry a šest bratrů.

     Co by se s dětmi stalo dnes? Asi by skončily v dětském domově. Moje v té době šestnáctiletá babička byla druhá nejstarší sirota, o dva roky starší byl brácha Festl (rozuměj Silvestr), který spolu s mou babičkou a později s jeho ženou Marií vzali na sebe zodpovědnost a postarali se o všechny děti. Nejmladšímu byly tehdy dva roky. Zatímco Festl jako zedník přinášel rodině plat, babička sloužila v hájovně a jako služné přinášela do rodiny maso na nedělní oběd. Ostatní dny se jedly brambory či luštěniny, občas drůbež, mléko a po domácku vyrobené mléčné výrobky od vlastní krávy, jednou do roka zabíjeli prase. To pak byly hlavně pro věčně hladové kluky nepopsatelné hody. 

    Pro chudé místní podmínky bez pracovní příležitosti se řada lidí z pohraničí vydávala do světa za prací a podle toho, odkud se pak vraceli, vznikaly v místě osady s názvy: Paris, London, Benátky, New York ... 
Moje matka má například v občance místo narození London. 

     Školu tam měli malotřídní. Babička chodila do třídy s několika sourozenci. A vyprávěla zajímavé příhody. Například jednoho z dětí zkoušel učitel otázkou: „ Co nám dává husa?“ Odpověď zněla: „Maso“. Ta učiteli nestačila, chtěl ji doplnit, a tak použil návodnou otázku: „Čím se doma přikrýváte?“ Okamžitá odpověď žáka: „Kabáty.“  Jedna hospodyně z osady proslula tím, že z jedné zabité slepice udělala oběd pro šest osob a ještě zavařila tři sklenice na příště.  Nebo jeden žalobníček líčil učiteli, jak ho topil kamarád v louži, a na otázku, jak se dostal ven, odpověděl: „Já vyplaval.“ Běžnými denními humoreskami přikrmovaly tamní obyvatele manželské páry, jakých tam bylo hned několik – ona Češka jako poleno, on Němec jako poleno. Vůbec si nerozuměli ani slovo, avšak hlasitě spolu konverzovali k pobavení všech kolemjdoucích.
 

     Mladičká babiččina sestra Hedvika čekala potomka, měla nehodu na kole, přišla o život a zbyl po ní pohrobek František, kterého také vychovali. A protože měl stejné křestní jméno jako jeden ze sourozenců, dali mu přezdívku Tavlík.

     Moje babička se mezi válkami vdala a spolu s dědou vychovali celkem pět dětí. Válka se pohraničí kromě obecné bídy a nedostatku potravin výrazně nedotkla.  Zato padesátá léta mé prarodiče výrazně poznamenala, když jim bylo direktivně nakázáno, že musí pohraničí opustit – rozšiřovalo se pohraniční pásmo s SRN a vysazovaly se do oblasti zmije snad pro snížení počtu pokusů o přechod hranic. Chtě nechtě se přestěhovali
k Táboru a veškeré své úspory spolu s drobným odstupným za dům a les investovali do koupi usedlosti ve vnitrozemí. Koupili postupně asi 20 hektarů půdy a hospodařili na ní.

     Když se v 60. letech utvářelo jednotné zemědělské družstvo, nevstoupili do něj. To znamenalo mnoho překážek. Museli odvádět státu naturálie v podobě mléka a nejmladší dceři narozené v roce 1950 bylo předsedou MNV předurčeno zemědělské vzdělání. Vystudovala vysokou školu, stala se zootechničkou a po revoluci 1989 i úspěšnou starostkou obce.

    Musím se vrátit k babičce, abych popsala její denní chleba: vstávala před pátou hodinou, aby obstarala vlastní dobytek a drůbež, pak šla do družstva, kde krmila dobytek, na poledne se vracela domů, aby uvařila, večer zopakovala krmení doma i ve statku. Nezapomeňme, že obdělávala s dědou oněch 20 hektarů polí, a když měla v mezičase trochu volna, spěchala v létě do lesa na borůvky, v zimě zase
s dědou pletli ošatky pro nedalekou pekárnu.  Babička měla ve zvyku si po obědě zdřímnout. Ale sotva ulehla, už zase vstávala.

     Ani pro nás vnoučata, a to jich babička měla celkem devět, to nebyl odpočinkový život. Pravidelně jsme
k babičce jezdili na prázdniny, které rozhodně nebyly rekreační. Sušili jsme seno, svazovali snopy, stavěli panáky, mlátili obilí. Netušíte, co prachu při tom bylo. Dobývaly se brambory, jednotili jsme řepu, okopávali zeleninu na zahrádce nebo se starali o dobytek i drůbež. Vydělávali jsme si sběrem borůvek třeba na zimní bundu či první spacák. Vzpomínáme na ty časy jako na chvíle vzájemného pochopení a respektu - těch hodnot, jež dnes mnohým lidem chybějí.